Drtikol a Hajný - Za mysteriem tvorby

Karel Funk/ Fontána, vázaná, 84 stran.

František Drtikol

František Drtikol (1883 - 1961) byl širší veřejnosti donedávna znám hlavně jako světoznámý umělecký fotograf období první republiky, kolem jehož ateliéru se sousřeďovala umělecká i duchovní elita. Po éře světové slávy však roku 1935 tuto dráhu rázně opustil a začal se věnovat mystické malbě, která již - jak řekl - nebyla pro dav. Rušný ateliér vystřídal klid ústraní a meditativního života. Z elegantního umělce se stal prostým duchovním rádcem, ze světoběžníka poustevníkem (ač mnohdy nadále zemsky aktivním). Razantně postupoval cestou sebeočisty a sebepoznání k transformaci osobnosti do stavu buddhovství. Dlouho byl jeho myšlenkový odkaz přístupný jen ve vzácných strojopisech. Opisy jeho rad, besed, deníkových záznamů, dopisů a vzpomínek žáků kolovaly od 60. let mezi buddhisticky, jogisticky či mysticky zaměřenými zájemci jako vzácné relikvie.

Poctivost jeho sebezapření a denní práce na sobě je následovatelná i v naší době a v současné záplavě laciné komerční pseudospirituality je Drtikolův odkaz o to ryzejší, autentičtější a potřebnější. Jeho podstatná část je obsažena v této knize.

Zdeněk Hajný

Dnešní umění mnohdy nedbá ekologie duše. Často se prezentuje rozervanost, agrese, zrůdnost, chaos. Meditativní obrazy našeho současníka (nar. 1942) Zdeňka Hajného proto na mnohé působí mezi uměleckými odpadky jako lilie na smetišti, jako azurové místečko na zamračené obloze.

Jako někdejší vysokoškolský pedagog v oblasti psychologie kloubí tyto znalosti lidského nitra a transpersonálními poznatky a postupy, o které se zajímá. Brání se však doměnce, že by jeho psychologické vzdělání hrálo roli při samotném procesu tvorby, nebo že by ho používal k ovlivnění diváka. Přesto jeho obrazy přinášejí uvolnění od stresu a napětí, navozují pozitivní emoce, mnohý divák si nad nimi sám dotvoří svůj pocitový repertoár o nové polohy a rozvíjí svou představivost. Tyto obrazy, jejichž podkladem a účinky se kniha též zabývá, působí ojediněle hned v několika směrech: zaujmou na první pohled, aniž by se vtíraly či podbízely, působí hojivě aniž by si říkaly psychoterapeutické, působí fantastickými krajinami i na ty, kteří fantazii nemají, zobrazují to, co nemá ve fyzickém světě model a přesto jsou reálné, vtahují svou působivostí, aniž by cokoliv vnucovaly, ba ponechávají na divákovi i to, zda v nich vidí kosmické dálavy nebo tajemné krajiny lidského nitra. Možná je v nich obojí. K těmto a podobným úvahám vybízí text knihy i čtenáře.